Vzduch je čistý a nic se nesnaží být víc, než je. Ticho se nehádá; jen se rozestoupí a nechá věci projít. Když se přestane tlačit, opakování přestane působit jako past a začne být rytmem. Pulse se neozývá nahlas, spíš jako jemné připomenutí v těle, že i klid má svůj tep.
Jiskra nepálí, jen zvedá pozornost o pár milimetrů výš. V naladění se člověk přistihne, že hledá znamení, a pak si všimne, že znamení nejsou nové: jen se vracejí ve stejných obrysech. Někdy je to barva v rohu oka. Někdy náhodně stejná věta, která se objeví bez pozvání. A někdy zrcadlo, které neukáže odpověď, ale vrátí otázku dřív, než ji stačíš doříct.
Svět nemá povinnost mluvit, přesto občas šeptne opakováním. Co se v tobě uvolní, když přestaneš chtít, aby ti zrcadlo něco potvrdilo?