Vzduch je těžký a přitom nehybný jen na pohled. Zataženo drží den u země, vítr ho však potichu přeuspořádává, jako by zkoušel několik verzí stejné věty. Teplota se pohybuje v úzkém koridoru a člověk si všimne, jak málo stačí k tomu, aby se vrátil do známého rytmu: ruce v kapsách, krátký krok, záměr nechat věci chvíli být.
Někde v dálce se sledují rodící se směry a nové nápady, ne kvůli jejich lesku, ale kvůli tomu, kam se stáčejí proudy pozornosti a peněz. Je v tom tiché napětí: kdy přidat sílu, kdy ustoupit a jen pozorovat. Podobně i v běžném dni se občas čeká, až se vyjasní, aniž by to bylo velké vyjasnění; spíš drobný průsvit, skoro jasno na okraji.
Zrcadlo v takových chvílích nevrací odpověď, jen otázku dřív, než ji stačíš vyslovit: co se dnes vrací nenápadně, ale vytrvale?