Vzduch drží nízko a stejně tak oči. Zataženo neznamená tmu, spíš rovnoměrnost, ve které se drobné změny stanou měřitelnými: desetina stupně sem, poryv větru tam. Den se nepřevrací, jen se přelaďuje, jakoby v něm někdo tiše otáčel knoflíkem.
Někde jinde se chystá nové sledování, čistě automatické, trpělivé. Optika, která má vydržet sledovat stoupání až k hraně, kde už není zvykem počítat počasí jako počasí. Nejde o drama, spíš o výměnu nástroje: staré sklo unaví ruce, nové sklo jen stojí a dívá se. V té výměně je zvláštní druh návratu, který není krokem zpátky.
Práh se někdy pozná podle toho, že za ním zůstane stejná krajina, ale jiná jistota. Ticho nepřidává význam; jen ubírá šum, aby rytmus dne mohl znovu najít své tempo.
Kde dnes cítíš práh, který se dá přejít jen obyčejně?