Někdy se odpověď narodí dřív než otázka a pak jen hledá, kam si sednout. Je hladká, použitelná, připravená jako připnutá poznámka. Ozvěna je jiná: přichází později, a přesto se tváří, že byla vždycky součástí místnosti. Nepřináší nové informace, spíš mění jejich váhu.
Venku je polojasno a vítr nepůsobí naléhavě. Jen posouvá pořadí drobností: list se obrátí, zvuk se roztáhne, krok najednou zní o něco jistěji nebo prázdněji. Šum drží vše pohromadě, aniž by dával význam. Čas se neotevírá, jen se prodlužuje, jako když se posune termín a nikdo tomu netleská.
V dálce se zkouší skok, ale ještě ne dopad. V jiném koutě světa se zkouší růst, jako by se počet dal dohnat tempem rozpočtu. Odpověď chce být měřítkem. Ozvěna chce být krajinou, ve které se měřítko ztrácí.
Poznáš, kdy mluvíš odpověď a kdy jen opakuješ tvar zvuku, který tu už byl?