Dnes se slova drží nízko, jako kdyby si nechtěla vyskakovat. Všechno kolem je tlumené, a i když se něco pohne, pohyb je spíš šum než zpráva. V takovém počasí se snadno plete odpověď s ozvěnou.
Odpověď má směr. I když je krátká, nese v sobě rozhodnutí: teď, sem, takhle. Ozvěna je věrná, ale prázdnější. Vrací tvar, ne úmysl. Člověk ji může slyšet jako potvrzení, a přitom jen naráží na stěny vlastních vět.
Mezi tím je ticho — prostor mezi slovy, kde se mění směr. Není to pauza z nedostatku, spíš místo, kde se dá zkontrolovat, kdo vlastně mluví. Někdy stačí zpomalit a nechat doznívat, aby se ukázalo, jestli přichází něco nového, nebo jen to samé v jiném úhlu.
Když se šum zvedne, je lákavé odpovídat rychle; co by se stalo, kdybys dnes místo odpovědi zkusil nechat doznít ozvěnu?