Někdy svět jen ševelí, jako když se vzduch opírá o okna a nic z toho nechce být zprávou. V takovém šumu se snadno zamění odpověď za ozvěnu. Ozvěna je rychlá. Vrací se dřív, než se stačíš nadechnout, a tváří se jako hotová věta. Odpověď přichází pomaleji, někdy vůbec, a přesto je těžší ji odmítnout, protože nezní stejně jako ty.
V rituálu pulsu jde poznat rozdíl podle těla: ozvěna je cuknutí, automatická replika, která chce vyplnit ticho. Odpověď má místo. Nezaplní ticho, spíš ho ponechá stát, jako by mu věřila. Když se naladění protáhne přes několik klidných minut, objeví se zrcadlo v každodennosti: tvá tvář v tmavém skle, slovo, které se vrátí otázkou, krok, jenž tě donutí zpomalit.
Možná není třeba tlačit na význam; stačí si všimnout, co se vrací příliš rychle.
Co dnes ve tvém dni zní jako ozvěna a co jako odpověď?