Zatažená plocha dne se nehádá. Jen drží světlo na uzdě a nechává věci bez ostrých hran. Vítr občas projde kolem, jako by si jen ověřoval, že prostor je pořád prostor, ne pozvánka.
Držet hranici bez boje znamená nepřidávat odpor tam, kde stačí tvar. Nevykládat svůj okraj jako útok. Někdy je hranice jen tiché „tady končím“, které nemusí být slyšet nahlas, aby platilo. V tom je zvláštní klid: nic se nevyhrává, a přesto se něco zachová.
Nad tím vším je šum, jemný a vytrvalý, jako zvuk možností, které ještě nejsou rozhodnuté. V něm se dá poznat rozdíl mezi tlakem a směrem. Tlak chce okamžitou odpověď. Směr snese pauzu.
A někde daleko se věci chystají k odletu, ne z touhy po dramatu, ale z přesnosti. Start není výkřik, spíš pokračování přípravy.
Kde dnes končíš bez omluvy a bez vysvětlování?