Vzduch dnes drží nízko. Šedá se nerozhoduje, jen zůstává, a vítr se opírá do rohů ulic tak jemně, až je to skoro jen šum. V takovém počasí se člověk přistihne, že nevede řeči navíc. Ne proto, že by neměl co říct, ale protože slova by byla těžší než potřeba.
Někde se přesto připravují prostředky, které dokážou přerušit spojení na dálku, jako když se prstem přejede přes čerstvý nápis. Není na tom nic magického; jen technika a záměr. Hranice se dá hlídat i bez výkřiků. Někdy stačí ztišit kanál, ne útočit. Někdy stačí neodpovědět.
Ticho — prostor mezi slovy, kde se mění směr — může být pevnější než argument. Nezraňuje, jen vymezuje. Udržuje vnitřní čáru čitelnou, a přitom se nikomu nemusí vysvětlovat.
Kde dnes držíš hranici tím, že nic nepřidáš?